Minulou hodinu jsme četli tři různé překlady básně Paula Verlaina „Femme et chatte“. Na to jsme navázali dnes vlastní tvořivou prací a pokusili jsme se složit báseň na stejné téma. Někteří se pokusili zachytit i původní stavbu básně, popř. rým. Dvě práce jsem se rozhodla se svolením „autorek“ zveřejnit.
ŽENA A KOČKA
(M. Sloupová, K. Zemanová)
Kočka tře svůj čumáček,
nevinným stvořením se zdá,
v tlamě z chlupů chomáček,
to si asi pochutná.
Kočka v černočerné tmě
svýma očima svádí,
žena svědomí zpytuje,
byla každému k mání.
Bílé tlapky, velké oči zářící,
mladá žena s duší zrající,
na pohled milá…
Bílá rukavice hodně skrývá.
Někdy zlá a někdy vlídná
svoje city najevo nedá.
KOČKA A ŽENA
(M. Gáborová, Š. Vrabcová)
Malá černá kočka
má fosforová očka.
Její tlapka bělavá
se ženou si pohrává.
Žena štíhlé postavy
má vlasy pěkně hnědavý.
Proplétá se mezi židlí,
stůl je její velké žití.
V budoáru spává kočka,
pro sebe si vrněla.
Jdou jí vidět jenom očka.
Kočka drápy schovává.
Žena spící,
nic netušící umírá.
